Ateliér multimédií FDU: Myšleno tělem + vizuální sekvence

Ateliér multimédií plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara pod vedením MgA. Viktora Takáče, Ph.D. a MgA. Milana Mazúra, Ph.D. absolvoval letos v dubnu ve Stopětce tvůrčí rezidenci. Během dvoudenního workshopu Myšleno tělem, který vedl lektor a umělec Matyáš Grimmich, člen uskupení Monika (Anna Chrtková, Matyáš Grimmich, Karolína Schön), studenti apropriovali jednu z vizuálních strategií skupiny – halení se do bílých masek a županů. 

Výsledná kolektivní videoperformance zkoumá vztah jednotlivce a veřejného prostoru, který se stává zónou nejen kolektivní, ale i radikálně soukromou. Projekt vychází z principů psychogeografie – konkrétně z metody bezcílného bloudění (tzv. dérive), při němž se tvůrci vzdávají předem naplánovaných cílů a vydávají svá těla všanc prostředí, které zrcadlí jejich vnitřní stavy. Skrze momenty, kdy se těla „otiskují“ do prostoru, ať už splýváním s davem, nebo naopak manifestací nepatřičnosti a vzdoru, se performeři ocitají na samé hranici jazyka. V situaci před slovy, kdy pocity ještě nemají verbální ukotvení, se tak zahalená těla stávají samotnými znaky a nástroji neoznačených emocí – zdviženým transparentem beze slov.

Pásmo Myšleno tělem obsahuje filmy následujících autorů:

• Matej Čechtický 5:36

• Veronika Prejzová 4:34

• Jan Holemý 3:13

• Eduard Novotný 5:30

Diskuze budou přítomní Veronika Prejzová a Jan Holemý.

Dále budou na Půdě osmosm uvedena vizuální sekvence z další tvorby Ateliéru multimédií.

Pásmo videí studentek a studentů ateliéru Multimédia nespojuje jedno téma, spíš se v něm prolíná několik témat najednou. Nenabízí uzavřený celek, ale průřez tím, jak dnes mladí autoři a autorky uvažují vizuálně: někteří se vracejí k osobním tématům, jiní reagují na globalizovaný svět a jeho obrazovou záplavu, další vyprávějí klasické příběhy nebo naopak pracují s fragmentem, kde se pohled kamery neustále posouvá a mění perspektivu — diváka, autora, i samotného média. Takový způsob práce s obrazem se blíží tomu, co Lev Manovich popisuje na příkladu archivu nových médií — ne jako jednoho příběhu, ale jako souboru prolínajících se vrstev, jako by více knihoven uložených jedna přes druhou, v nichž si diváci sami hledají cestu a skládají si z nich vlastní, vždy jiný výběr. Tato rozmanitost není náhoda. Navazuje na letošní, záměrně nezvolené téma festivalu, které jsme se rozhodli ponechat otevřené. Pásmo tak nefunguje jako uzavřený výběr, ale jako prostor, kde vedle sebe stojí různé přístupy k pohyblivému obrazu — aniž by si navzájem konkurovaly.Video se tu neřídí jednotnou logikou ani společným klíčem — jednotlivé práce fungují spíš vedle sebe než v dialogu, každá se drží vlastních pravidel a vlastního rytmu. Divák tak nemá k dispozici jeden vstup, ale musí si najít vlastní způsob, jak se v tomto souboru pohybovat, a přijmout, že ne všechno se musí spojit do jednoho čitelného celku.